Divadelní debut, harmonicky sestavený v ucelené dílo
Radu-Ilarion Munteanu
Radu Ţuculescu a divadlo, toť dávné spojení; zájem tohoto spisovatele, hudebníka a novináře o divadelní scénu a dění kolem ní má dlouhé trvání. Amatérské divadlo a pantomima (v roce 1967 založil první skupinu tohoto typu), jimž se věnoval už za svých dávných studií v Kluži, spousta her roztroušených cestou, a pak občasná dobrodružství se starou láskou, to když inscenoval vlastní provedení her podle Garcii Márqueze, či hry Ioneskovy a Arrabalovy (ty pak s divadlem německého jazyka v Sibini). Následovaly divadelní sloupky v různých kulturních periodikách, což vedlo Mirunu Runcanovou k tomu, aby jej své studii označila i za divadelního kritika. Nakonec, během posledních let, jsme se stali svědky jeho návratu sui generis ke zkušenostem z mládí, kdy tento spisovatel přivedl celou řadu místních souborů na různé festivaly studentského divadla.Jako dramatik však Radu Ţuculescu debutoval teprve v roce 2004, kdy mu vyšla sbírka her pod názvem Co se to k čertu děje s tímto vlakem - tři divadelní hry (vydala Editura EIKON v Kluži), a kterou ve stejném roce vydavatelství LiterNEt.ro nabídlo čtenářům v elektronické podobě.
Dnešní verze však není pouhou reedicí, protože zahrnuje ze sbírky pozdější, vydané rovněž EIKONem, hru čtvrtou, již považuji ze všech šesti klužským nakladatelství vydaných, za nejvýznamnější: Ach, ten náš statečný paralytik, jež je rovněž titulem tohoto staronového vydání. První hra, Stranická sušárna má svůj prapůvod v Babelovsky ultrakrátké (jedna strana!) povídce; ostatně, autorova duchovní spřízněnost s I. Babelam je zjevná. Tato povídka je ze stejnojmenné sbírky (Cogito, Oradea 1997). To je také důvod, proč se tento soubor divadelních her nemohl jmenovat Stranická sušárna, byť by si to zasloužil. Poznamenejme ještě, že Claudiu Groza správně postřehl, že hlavní postava Sušárny, Nini Gagu, má blízko k Mišu Dronovi, grotesknímu protagonistovi autorova románu Hodina pavouka (vydavatelství Albatros, Bukurešť 1986), který má zase svůj předobraz v podlézavém vypravěči jiné, starší povídky.
Letní zahrádka, neboli "pojďme jim dát přes držku", je hra, jež kolovala po jistý čas ve strojopisných opisech, a postupem času rozvinula do šíře základní krátký příběh tak, jak se stalo i v případě jiných autorových mikroher. Jádro příběhu spočívá v tom, že číšníci v restauraci se nerušeně baví mezi sebou, a žádají hosty, aby se sami obsluhovali. Absurdní literatura nedělá ovšem nic jiného, než přetváří a zhušťuje absurditu dneška. Celá dějová nit hry se odvíjí podobně jako děj povídky Dvojice ze sbírky Pohyblivé portréty (vyd. Albatros, Bukurešť 1986)
I třetí hra má svůj výchozí bod v povídce s titulem Ve vlaku, z výše citované sbírky Stranická sušárna. Těží z výrazné potenciality klasického klišé "cesta vlakem" dovedené až na hranici absurdna. Její finále lze považovat za typickou ukázku teorie "příběhu bis" tj. otevřeného konce, jenž se divákově či čtenářově mysli rozezní až poté, co padne opona - teorie pocházející od praotce rumunské filmové kritiky, D. I. Suchiana. S tím upřesněním, že zde je ten otevřený konec více než zneklidňující, s náběhem k děsivosti. Všechny hry zahrnuté do první sbírky divadelních her Radu Ţuculeska jasně demonstrují autorovu největší pisatelskou přednost, přednost již předvedl ve všech svých krátkých prózách a nejméně v jednom z románů, tom výše citovaném; schopnost uchopit, vyhmátnout maličkost / klišé, a to zevšeobecnit.
Poslední hru považuji za nejvýbušnější z celého divadla nového tisíciletí, ze všech her, které autor, jak šel čas roztrousil cestou, které napsal a režíroval na sedmihradských scénách (a to od studentských let po rok 1985, kdy, v důsledku zrušení zemského rozhlasového studia, působil jako instrumentalista ve Filharmonii; etapa, během níž napsal pouze dva romány). Jestliže všechny tři dříve publikované hry rozvíjely námět starších povídek, byla tato hra psána od samotného začátku jako dramatický text, rozbíhající se s "odpichem", spojujícím všechny komické postupy literární teorie, od komického jazyka, zdůrazněného podivínskými postavami (otec Mambo, Floristela, žena v červeném neustále těhotná, a dokonce i slepice), přes úlety do prkenného jazyka předlistopadových politiků, s nímž se setkáváme v plné míře hlavně v novelistice, krátkých prózách, ale jemuž se nevyhýbají ani některé romány. Sžíravost satirického pera nevynechává ani jeden prvek každodenního života, byť jen neškodný. Nejmenovaná vesnice v nejmenované zemi, místo děje, je vskutku fascinující, a chraň bůh, aby byla věčná!*) Zkouším neprozradit víc, než to, že vše se točí kolem nápadu starostky "pumpnout" evropský fond o peníze na projekt, jehož středobodem je "Náš statečný paralytik", člověk napolo ochrnutý, jehož senilní repliky podtrhují neodolatelně třeštivý dialog.
Smyslem tohoto redakčního řešení tedy není sladění nového vydání s českou verzí, kdy překladatel Ladislav Cetkovský přidal k prvním třem hrám čtvrtou hned poté, co ji autor napsal. Pouhé sladění obou verzí by bylo pouze nepatrným příspěvkem ze strany LiteNet.ro. Oblouk od her tvořících první svazek rovnou k této čtvrté, s vynecháním těch dalších, je překvapivý a je něčím víc než pouhou reedicí. Účel tohoto kroku je dvojí. Ozřejmění autorova vývoje coby dramatika, a to právě v době, kdy jsou kritikou velmi dobře přijímány jeho romány Staromamino vyprávění, a zejména Stalin s napřaženou motykou, na straně jedné, a aktualizace divadelních her zpřed šesti let na straně druhé. O správnosti tohoto řešení nechť rozhodne Jeho veličenstvo, Čtenář.
*) ironická narážka na slogan "Věčné a fascinující Rumunsko" z doby, kdy Francie lobbovala za přijetí Rumunska do EU.
***
Žijeme v době předmluv a doslovů, v době, kdy nemůže vyjít kniha obsahující pouze text. Nevím, proč tomu tak je. Možná proto, aby si čtenář neudělal, či nemusel udělat, vlastní názor. Výsledkem je pak dojem, že všechny nové knihy jsou "vynikající". Proč ne? Žijeme v době přehánění. Je mi tedy poněkud trapné psát nějakou předmluvu, proto si dovolím opatřit "to" nadpisem:
Pár slov na vysvětlenou
Máte před sebou soubor čtyř her, jejichž autorem je Radu Ţuculescu (cu-ku-lés-ku), člověk mnoha profesí, jejichž výčtem se pro úsporu místa a času nebudeme zdržovat. První tři (Co se to k čertu děje s tímto vlakem?; Letní zahrádka, neboli pojďme jim dát přes držku; a Stranická sušárna) vyšly nejprve v roce 2004 knižně, poté i stránkách kulturního portálu LiterNet.ro. Víceméně pro vlastní potěšení jsem na sklonku roku 2005 přeložil Letní zahrádku, čímž jsem odstartoval netušený sled událostí. Tečku za nimi (zatím) udělalo publikování české verze na LiterNetu.
Musím se teď k něčemu přiznat. Nápadem uveřejnit tento soubor jsem nebyl nijak zvlášť nadšen. Proč? Protože nebyla jiná možnost, než být sám sobě korektorem, což nikdy nemůže být - a také není - dobré. Text, který se vám dostává do rukou tedy není v žádném případě dokonalý. Vím to. Prosím proto čtenáře o jistou dávku shovívavosti. Pracovat se s ním však dá. Důkazem budiž to, že Letní zahrádku uvedlo na scénu pražské divadlo Orfeus v sezóně 2007/8. Byl jsem tak trochu vtažen do příprav, neboť jsme na úrovni autor-překladatel-režisér "doladili" některé detaily české verze. Abych se příliš nechvástal: byl jsem zde spíše prostředníkem, než účastníkem tohoto dialogu. Přesto jsem takto získal cenné zkušenosti, které mohu nabídnout potenciálnímu režisérovi, pokud by ho některá z her zaujala natolik, že by se do ní chtěl pustit... a pokud o ně bude stát.
Ladislav Cetkovský, leden 2011
cetkovsky(zavináč)netscape.net